Žádné šaty nejsou…
Marek Řezanka
Andersenova pohádka Císařovy nové šaty je poměrně známá. V této stati bych se rád zabýval fenoménem, který bych pojmenoval syndromem císařových nových šatů.
Nejprve si stručně připomeňme děj zmíněného příběhu: Neschopný a zcela nekompetentní panovník mrhá finančními prostředky, zejména na parádu. Obklopuje se slabošskými patolízalskými rádci, kteří mají vysoké ambice, ale nulovou morálku a mizivé znalosti a schopnosti. Tohoto stavu využijí podvodníci, kteří císaři naslibují cosi úžasného – a do té doby nevídaného. Císař je ochoten utratit nechutné sumy, jen aby získal šaty, které svět neviděl.
Podvodníci požadují vyšší a vyšší sumy. Současně vypustili fámu, že kdo se nehodí ke své profesi, nemá šanci vzácné šaty spatřit.
Nyní se propracováváme k onomu syndromu. Ve společnosti se setkáme s celou řadou lidí, kteří si jsou vědomi faktu, že zastávají vyšší pozici, než na jakou mají předpoklady. To se snaží kompenzovat loajalitou k danému systému. Když již nejsou nepotřební pro své schopnosti, touží být nepostradatelnými pro svou oddanost.
Samotný císař se bojí jít kontrolovat výrobu zázračných šatů, neboť se obává, že by na stavech nemusel vidět vůbec nic. Tak vyšle své rádce: Nejprve jednoho, potom druhého. Ani jeden z nich na stavech podvodníků nic neviděl – ale ani jeden z nich nebyl ochoten tento fakt konstatovat. Tak si raději oba vymyslili, že vše postupuje, jak má, že z barev látky přechází zrak – a její vzory jsou naprosto neuvěřitelné.
Ve finále předstírá nadšení samotný císař. Šaty pochopitelně žádné nevidí, ale tváří se, že se mu líbí – a že to, co nikdy neexistovalo, má přesně dané obrysy.
Do ulic vyjde nahý – ale lidé se bojí zakřičet, že na sobě nic nemá.
Tento strach můžeme pozorovat i v naší společnosti. Najdeme řadu takzvaných expertů, kteří vám budou vychvalovat, co neexistuje. Dělají to pouze proto, že se obávají, že se ke své profesi nehodí, což se strachují oprávněně. Ti, kteří jim odporují, jsou nazývání pomýlenými či rovnou lháři. Kdo najde odvahu zvolat, že císař je nahý, když je ze všech stran ujišťován, že ti vzdělaní a odborně na výši líčí detaily jeho nejskvostnějšího a nejnákladnějšího úboru? Ti, kteří šaty nejsou schopni spatřit, jsou prý výhradně nevzdělaní, frustrovaní, jednoduší, omezení. Jsou to ti neúspěšní – ti, jimiž se opovrhuje. Kdo by se chtěl s něčím takovým identifikovat? Lidi obecně více láká být těmi úspěšnými, těmi, jimž je dopřáván sluch, těmi, kteří si zaslouží obdiv a respekt. Pro tuto příslušnost k „těm správným“ jsou pak ochotni obětovat i zdravý rozum. Klidně si budou vymýšlet, jen aby je nikdo nezařadil mezi ty nelichotivě označené – a co hlavně, aby je nevyloučil z pozic těch, kteří jsou na výsluní.
V Andersenově pohádce se najde nezkaženě dítě, které spontánně vykřikne to, co by měli vidět všichni, ale mají strach to přiznat. V naší společnosti se ovšem pracuje již s malými dětmi, aby od školek věděly, co si říkat dovolit nemohou. Nebyly by pak ve správné partě – a octly by se na periferii zájmu.
Syndrom císařových nových šatů postihuje především ty, kteří hodlají kariérně stoupat, ale schopnosti ani znalosti k takovému postupu nemají. Jestliže se na nejvyšší posty dostávají právě takovíto jedinci, nemůžeme se divit, že nám média přinášejí obrazy mnoha pompézních šatů s jedinou zanedbatelnou vadou, že je totiž nikdy nikdo nevyrobil. Najdou se ovšem i ti, kteří schopnosti mají – ale dochází jim, že by se „nahoru“ nedostali, pokud by císařovy nové šaty patřičně neopěvovali. Rezignují tedy na morální hodnoty – a přidají se k těm, kdo šíří mýtus.
Lidé jsou pak posuzováni podle toho, zda deklarují, že šaty vidí, či nikoli. Ti, kteří je nevidí, jsou zavrhnuti jako beznadějné případy. Rozčlenit si ale můžeme i ty, kdo tvrdí, že šaty vidí: 1) Jsou to ti, kteří si uvědomují, že žádné šaty nejsou, ale touží profitovat ze své loajality. 2) Jsou to fanatici, kteří sebe samé přesvědčili, že ty šaty vidí – až je i důkladně popíšou.
Nemá–li být společnost patologicky zatížena syndromem císařových nových šatů, potřebuje v první řadě vzdělance a odborníky, kteří budou mít odvahu konstatovat, co by mělo být obecně zřejmé. Kteří nebudou trpět žádnými komplexy – a nebudou mít strach, protože jsou si vědomi svých znalostí, jež jsou schopni a ochotni v diskusi podložit argumenty.
Jak poznáme, že to je s danou společností již vskutku na pováženou? Pokud je císařova nahota kdekomu zcela zjevnou, ale on sám a jeho rádci nadále tvrdí, že ty šaty na sobě má.
Hledá se dítě…
Císař již vyšel – a je zcela nahý,
Takto by zněla ryzí pravda. Holá.
Namísto toho všude bují snahy,
jak pravdu zakrýt, minimálně zpola.
Kdo by se vzpouzel, nálepku má trolla.
Odborník krásu šatů vyzvedává:
V televizi je často jeho hlava.
Vykreslit skvělé vzory neodolá.
Lež se pak hlavní částí pravdy stává:
Hledá se dítě, které pravdu zvolá.
Když rádce vyšel, s tím se vrátil záhy,
že je vše skvělé. Nevypadne z kola.
Podvodník shrábne balík bez námahy,
ovládá strachem – je to jeho škola.
Nic než strach tolik zmatku nevyvolá.
Společnost strachu ovšem není zdravá,
společnost strachu o zmar zakopává.
Zjeví se opět nějaký ten Zola?
Žalovat bude, čeho se vlast vzdává?
Hledá se dítě, které pravdu zvolá.
Císař se nese – prý má oděv drahý.
Jako by brázdil nejslavnější mola.
Pošramoceny jsou zde lidské vztahy,
což bude stále stejná kapitola.
Odpor se vzedme – však již bublá – zdola.
Směšný je pohled na zplihlého páva,
který se na blud šmejdů odvolává.
Ty před soud ovšem nikdo nepovolá.
Dav fanatiků provolává: Sláva.
Hledá se dítě, které pravdu zvolá.
Občan se bojí – zem je pro něj žhavá.
Bojí se, že se s pravdou nevyhrává.
Strach jazyk sváže – strach i rozum zdolá.
A tak je stále budoucnost dost tmavá:
Hledá se dítě, které pravdu zvolá.
Namluveno:
